Až zemřu,pohřběte mě tváří dolů,aby mi mohl celý svět políbit prdel!
₪ ø lll ·o.
!!ECHELON!!

We don't have fucking fans. I hate that word. We have a family. 
-(Jared Leto)

I see you! 4

20. března 2012 v 18:33 | Mars_Kašty |  Píšu ...
"Promiň, cos řikala?" věnovala jsem zase pozornost mamce. Ta si povzdechla.
"Austine, běž si uklidit ten nepořádek ve svém pokoji ano? Mám pocit, že se ti po koberci válí Beckham a Ronaldo. Myslím že bys je neměl takhle shazovat" povytáhla na Austina obočí.
"Ale mami…" kňoural Austin.
"No tak běž, běž!" kynula mu neodbytně rukou máma. Zrovna teď jsem Austina částečně litovala. Musel si jít uklízet a to kvůli mně. Ne že bych mu to nějak záviděla, nebo ho litovala kvůli té nejmenší námaze, ale radši bych šla uklízet s ním, nebo ho tu nechala sedět. Máma si začala nervózně mnout ruce.


"Amy…" protáhla mý jméno nekontrolovaným hlasem a pak semkla rty k sobě. Ale ne! Dneska prostě budu trpět mateřský řeči. No výborně… Nemůžu se tomu vyhýbat do nekonečna. Máma potřebuje vědět, že jsem oukej a že jí věřím ze všech lidí na světě nejvíc, protože nikoho jiného podle ní nemám. Zhluboka se nadechla.
"Myslela jsem si, že všechny ty tvoje fantazie s tim dědulou a knížkou skončily. Snad jsi z toho už vyrostla, nebo ne? Vážně se nic neděje?" stiskla mi ruku. Vysunula jsem jí od té její.
Bezva! Moje vlastní máma o mě po šestnácti letech nic neví a myslí si, že jsem blázen. Rozhodně jí to nemůžu mít za zlý, ono na tom něco bude. Jen jsem si měla dávat větší pozor, aby na to znovu nepřišla. Najednou bum! A je to tady. A co jsem si myslela? Je to moje máma. Pozná na mně všechno, vždycky poznala. Nechci jí lhát, ale měla by mít pocit, že se se mnou nic neděje. Nějak si s Men-Či-Chajem už poradíme.
"Ne mami…" odkašlala jsem si. Nějak se mi z toho mlčení a předchozího smíchu zasekl hlas. Blesklo mi hlavou, jak je hnusně snadný a nefér se jednou cítit tak fajn a za pár sekund mít pocity úplně opačnýho rázu.
"Strejda Chaj už mi dávno zmizel a Barneyho nemůžu najít od tý doby, co si dělal Austin novej pokojík" semkla jsem hanbou rty. To byla ta nejblbější lež, co jsem kdy vypustila z pusy! A vlastní mámě panebože! Budu si kecat s Men-Či-Chajem, zatímco se mamka bude házet do klidu, že nikde za těch šestnáct let neudělala chybu a já jsem celkem normální teenager. Vřelo to ve mně. Měla jsem na sebe vztek. Můj rozum jde do kopru a ještě si zakládám na rodinný nedůvěře.
"Dobře zlatíčko" usmála se na mě. "To jsem ráda. Takže se nic neděje?" pozvedla ještě obočí.
"Můžeš bejt klidná" kývla jsem hlavou.
Máma se ještě usmála a začala sklízet ze stolu, pomohla jsem jí.
Byla jsem ráda, když jsem zalezla do pokoje. Výčitky svědomí jsou pěkný svinstvo. Máma si myslí, že nikoho jiného kromě jí nemám. Čeká, že za ní přijdu se vším, co mě trápí. A do dneška si myslí, že moje dětský léta byly v pohodě. Že jsem se z odchodu táty vyrovnala poměrně brzy. A že jsem se sebou samotnou neměla problémy. Dobře, dnes jí nelžu poprvé. Lžu jí celej život. Ale určitě to pro ní je tak lepší. Kdyby si měla dělat starosti ještě se mnou, Austinem a svou prací, musela by se z toho zbláznit. Jo, mít dvě děti znamená nějaký závazky, ale máma se o nás rozhodně nestará špatně. Umí nás rozdělit rovným dílem za všech situacích a nemusí se jednat zrovna o hmotné věci. Jsem si vědoma toho, že to, co dělám ve škole si máma absolutně nezaslouží. Je blbost se takhle chovat na po*ranym gymnáziu, kde každej počítá s tim, že jsem ochotná se všechno naučit. (jak vtipně to zní :D) Jenže já si nemůžu pomoct! Nechci bejt "normální" a nechci se s těma lidma bavit. Nechci jim vysvětlovat proč naši nejsou spolu, protože by na takový otázky ohledně rodiny za několik týdnů určitě došlo. Možná i za několik dnů. A to já se raději tomu zárodku toho všeho vyhnu. Ani jim nechci vysvětlovat, proč často vypadám, že mluvím s někým, koho nikdo kromě mě nevidí. Hlavně to, proč jsem tak divná. Protože já sama to taky nevim. Už hodně dlouho se cítim jiná, ale za ty roky už jsem si zvykla a je mi to jedno. Je mi tak fajn. Mám všechno co potřebuju. Mámu, co mě má ráda, bráchu, se kterym se dá mluvit i o vesmíru (zatím) a dva nejlepší kamarády Barneyho a Men-Či-Chaje. Jen labrador nám tu chybí. S Austinem mamku překecáváme už dobrý tři roky, jenže nechce povolit. Navíc by na něj teď neměl nikdo čas.
A když se mi povede akce "Josh plus máma", bude to výborný jak pro mámu, tak pro Austina. Už mu nebude nic chybět a mámě taky ne. Mně vždycky bude chybět zdravej rozum, tak už to prostě je. Možná bych fakt měla za někým zajít. Je tohle normální? Je mi šestnáct! Mám ještě věk na to mít halucinace? A "spát" ve dne? Mám se učit být zodpovědná a nedělat žádný trapný naschvály, jako třeba ve škole. Zkusím počkat ještě dva měsíce. Jsem v novym prostředí. Asi si fakt musím zvyknout, jak řikal pan Vtěrka Biers.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žiju podle pravidla,že bychom měli následovat své sny... Nezáleži co děláš,jen jdi za svým snem.
(Jared Leto)


Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.
(Tolkien John Ronald Reuel)