Až zemřu,pohřběte mě tváří dolů,aby mi mohl celý svět políbit prdel!
₪ ø lll ·o.
!!ECHELON!!

We don't have fucking fans. I hate that word. We have a family. 
-(Jared Leto)

Buddha for Mary 1

20. března 2012 v 19:04 | Mars_Kašty |  Píšu ...

Buddha for Mary

Jak řekl Buddha na smrtelné posteli: "Pomíjivé je vše, co je složité"

Fajn, začátku se nelekejte … Líp se mi to nedařilo :D Umm a přísahám, že v tomhle se žádné gayské ouchylky vyskytovat nebudou !!!
A i když vím, že je to vlastně tak nějak o mně, o mých touhách a snech, o mém prokletém strachu ze smrti a o mém pobláznění, přesto si to nechci přiznat! Někdy si totiž připadám jako jistá hrdinka Mary ...
A k těm songům: ... Záleží mi na tom, jak podám svoje myšlenky při poslechu toho zázraku! Vážně! Právě proto to tak rozepisuju: protože to tak vždycky cítím a dostává mě to do kolen. Možná jsem vážně jenom poblouzněná, ale přestávám tomu věřit víc a víc. Vím že věřím ! Vím že věřím v to správné a je mi jedno co si budu říkat za několik let, protože tohle naplňuje můj život o to NĚCO, který by v něm bez toho všeho chybělo … Nikdy nezapomenu a nikdy nebudu litovat !!!

A mám názor ten,že ve fantazii se meze nekladou !!! Některý věci totiž asi nebudou dávat smysl, ale tak dopadá moje fantazírování …
A připomínám : JSEM DĚSNÝ DETAILISTA !!!

Mary was a different girl

Takže když si představíte velký, krásný dům na pláži na Floridě, nebude vám to připadat stupidní.
Rozpoložení místností tak trochu nedává smysl, bude třeba vynaložit úsilí na skoro dětskou představivost! Když rozrazíte vstupní dveře, vybafne na vás obrovský prostor. Po levé ruce si sedí kožená, bílá sedačka se dvěmi křesly. Před nimi malý roztomilý stolek a naproti zdobí zeď dokonalá plazmovka. Hned vedle je prosklená stěna s dalšími výchozími dveřmi a výhledem na pláž a moře. Po ruce pravé je menší kuchyňka s pultíkem a barovými židličkami. A když se skoro hned zabočí úplně doleva, sejdou se schody dolů a zděsíte se obrovských dveří do menší tělocvičny, kde straší třeba i bicí, nebo klávesy, kytary a boxovací pytel. Za zrcadly ve skříni se schovává mixážní pult a ostatní potřebnosti jako sluchátka, paličky, trsátka, zpěvníky, ladičky, mikráky …
Dejme tomu, že hrdinka zde je od malička vedena k hudbě a sportovním aktivitám. Hudbou a sportem žije. Ráda si i zatancuje.

Ale zpět: prohlídka domu ještě neskončila! :D Opět stojíme ve vchodových dveřích … A naproti nám jsou schody do 2. patra. V čele jsou tmavé dveře, které nás vyhodí na půdu. Po levé straně je koupelna a pokoj pro hosty. Po pravé menší koupelna a hrdinky království. Nevím jestli není pošetilé, aby měla dívka v šestadvaceti letech ještě vlastní pokojíček, ale tady to tak prostě je. Prostorný a útulný pokojík. Palanda pro tři osoby, stůl s počítačem hned naproti, šatní skříně a opět prosklené dveře, opět s výhledem na pláž. Dokonce i s východem!
Naše hrdinka nese jméno Mary. Duchem byla velmi zvláštní člověk. Aspoň si to o sobě už několik let myslela. Nepovažovala se za normální z dívek dnešní doby… Hlavou jí častokrát proběhne tolik splašených a šílených myšlenek, že se za to většinou nenávidí. Svůj způsob života zrovna ráda nemá, ale na druhou stranu nenávidí změny…Tak proč něco měnit? Proč měnit sebe ? … Nežije s rodinou, nemá s ní zrovna dobré vztahy. Byla takříkajíc "vlk samotář". Neměla moc dobrých přátel, jen její nejlepší přítel Chris byl pro ni ten nejdůležitější. Měli spolu velmi vzácný vztah. Mary se v jeho blízkosti cítila svá a nezranitelná. V životě se totiž bála jen dvou věcí (s pavouky tří); že ji Chris opustí proto, že s ní přestane mít trpělivost a smrti.
Zrovna seděli v obýváku. Seděli naproti sobě na kožené pohovce. Drželi se za ruce.
"Co bys chtěla ze všeho nejvíc?" zeptal se najednou Chris. Vzhlédla k němu od jejich propletených prstů.
"Proč se ptáš?" zamračila se krátce.
"Odpověz" pousmál se a také se zadíval na jejich ruce.
"Nejspíš být pořád s tebou" odpověděla prostě.
"Nejspíš?" zahihňal se a sykl,když ho šťouchla do žeber.
"Určitě!" zavrčela.
"A dál?" nasadil vážný výraz. Zatvářila se zmateně.
"Jak dál? Kam-…" tím míříš?, chtěla se zeptat.
"Odpověz" řekl pomalu a kladl na důraz.
"Já..Nevím… Být zdravá a šťastně si tu s tebou žít …" pověděla mu s pohledem, který ukazoval, že by to mělo být nad míru jasné.
"Můžeš přestat do toho pořád zaplétat mě?" zeptal se mírně podrážděný.
"Tvůj svět se přeci netočí jen kolem mě."
"Ale to-…" skočil jí do řeči.
"Co bys dělala, kdybych tu už s tebou nemohl být?" přimhouřil oči. Chvilku mlčela.
"Co mi to tu povídáš?" nechápala pravý smysl jeho slov. Takhle se nikdy nechoval. Zhluboka se nadechl a podíval se stranou. Vypadalo to, že schválně zírá na moře venku. Utíkal před odpovědí. To Mary poznala. Když se nadechla, aby se ho zeptala co to má znamenat a na co tím naráží, sehnul se k ní. Vzal jí obličej do dlaní, zadíval se jí do očí a letmě jí políbil.
"Víš vůbec co pro mě znamenáš?" najednou jí objímal. Ignorovala jeho otázku.
"A víš vůbec co znamenáš ty pro mě?" Nechtěla si připustit, že by pro něj mohla znamenat víc, než on pro ni. Hluboce si povzdechl a líbnul jí do vlasů.
"Nechtěla bys jít ven?" odtáhl se od ní a naskytl ji svou dlaň. Bylo jí jasné, že se smysl jeho slov nedozví. Aspoň ne teď. Byla rozhodnutá, že se ho zeptá přímo, a bude to brzy. Chopila se jeho ruky a nechala se táhnout k pláži. Teplo venku bylo příjemné, stejně jako jemný písek prokluzující mezi prsty. Kráčeli po zlatavé pláži ruku v ruce. No a co, že si každý myslel, že jsou pár. Oni vědí jak to cítí. Po chvilce začal dům mizet z dohledu. Sedli si do písku a pokrčili nohy tak, aby jim osvěžující voda omílala chodidla. Ovinul jí ruku kolem ramen a sledovali oblohu. Najednou se uchechtl.
"Vzpomínáš jak jsem ti schválně podstrčil pavouka do toho umyvadla v hotelu v L.A.?" zasmál se nad tím, jak byl tenkrát mladší a hloupější. Věděl, že z pavouků má velkou hrůzu.
Jasně, že si vzpomíná. Byli tam tenkrát na dovolené.
Otřásla se. "Až moc dobře." Podívala se na něj s přimhouřenýma očima. Najednou si něco uvědomila. Nadechla se a měla pusu dokořán.
"Tak to jsi byl ty a bylo to schválně!" vydechla nevěřícně.
"Jo, myslel jsem si, že bys to po těch letech už měla vědět…" zasmál se trochu nuceným smíchem.
"No počkej! To ti nedaruju!" štěkla a vrhla se na něj. Povalila ho zády do písku a obkročmo si na něj sedla. Začala ho šťouchat do žeber. Věděla, že tohle je jeho jediná fyzická slabina. Jedině tak ho přemůže. Smál se. Milovala jeho smích. Dával jí pocit úlevy a bezstarosti. Sálala z něj radost ze života. Smál se tak upřímně …
"D-Dost!" snažil se říct v křečích smíchu. Bolelo ho břicho, čelist a smíchem mu až tekly slzy.
"Tak co? Stačí?" zubila se na něj. Hlasitě vydechl, utřel si slzy a ještě se zhluboka nadechl, aby se zas pravidelně rozdýchal.. Šibalsky se zazubil a rychlostí blesku se překulil na ní.
"Taky umím mučit!" zasmál se.
"Ale já si to přece nezasloužím!" křikla se smíchem. Složil jí ruce nad hlavu a sevřel v pevném objetí svých dlaní.
"Když myslíš…" pozvedl obočí a shýbal se pomalu k ní. Jejich špičky nosů se lehce otíraly o sebe. Sehnul se ještě níž k jejímu krku a přejížděl po něm nosem až obkreslil i křivky ucha. Mírně zalapala po dechu. Usmál se tomu. Pomalu začal spouštět své ruce po délce jejích paží, tím jeho sevření opustilo Maryina zápěstí. Opřel se rukama do písku a hleděl jí do tváře.
"Nikdy bych tě neopustil úmyslně." Odhrnul jí čokoládové vlasy z obličeje.
"Já vím…" přimhouřila oči. "Miluju Tě" pověděla mu naprosto upřímně.
"Miluju Tě" kousl se do rtu.
Oba věděli, jakou váhu tato slova pro ně mají. Byla to jiná láska, neobyčejná.
Něžně ji políbil. Malinko se odtáhl a stále se zavřenýma očima vydechl.
Mary se zase snažila nadechnout. Znovu se k ní sklonil a začal ji líbat. Po chvilce jejich rty našly společný rytmus. Pro oba to byla nekonečná chvíle. Tak výjimečná a osobní.
Když se skoro neochotně odtáhl, otevřel oči, zamračil se a semknul rty k sobě. Těžce padl zády do písku a zíral na nebe bez mráčku.
Mary se ještě dlouhou chvíli nemohla nadechnout. Vzal jí za ruku a polštářky prstů jí začal kreslit na hřbet ruky i do dlaně uklidňující kroužky. Nemělo smysl teď něco říkat.
Po chvilce se mu stulila do náruče. Čas s ním byl pro ni smyslem života. To on, Chris, je pro ni ten nejdůležitější člověk na světě. Na kom jiném by jí mělo záležet? Rodina ji zklamala už dávno. Kdyby jí tenhle božský dům nedaroval hodný strýček Robin, se kterým jako s jediným měla čistý rodinný vztah, nejspíš by skončila Bůh ví kde…
Tak milovala Chrisův tlukot srdce. Vždy se jí z toho dostal pocit klidu a pohody.
Ach to nebe, ta voda, to teplo, on, držící jí v ochranitelském náručí. Byla to nádherná chvíle, jen kdyby jí netrápila ta jeho slova. Co tím myslel? Kam tím narážel? "Jak by nemohl být se mnou? To mě chce opustit? To ne, proč? Vždyť se teď tak nechoval a řekl, že by mě nikdy neopustil! Nerozumím mu. Vážně si s ním musím promluvit … "
Začalo se stmívat. Slunce zapadalo. Pohled na rudou, zářící polokouli na obzoru moře byl dechberoucí. Oba se posadili, držel jí kolem pasu. Zabořil jí hlavu do krční jamky a hladil ji po zádech.
"Zbožňuju tyhle chvíle s tebou!" zašeptal jí do ucha. Přimáčkla se víc k němu.
"To já taky" vzdychla. Srdce jí skákalo radostí. Povzdechl si.
"Začíná být zima" třel jí rukou paži. Ještě se k němu přitiskla a líbla ho na tvář.
Zvedli se a šli k domu.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama
Žiju podle pravidla,že bychom měli následovat své sny... Nezáleži co děláš,jen jdi za svým snem.
(Jared Leto)


Mnozí z těch, co žijí, by zasluhovali smrt. A mnozí z těch, co zemřeli, by si zasloužili žít.
(Tolkien John Ronald Reuel)